Ahojky
Dnes tu mám něco , o čem bych s vámi chtěla mluvit. Neděste se nic se neděje. Ani nejde o něco co rozhodně nad mým životem. :D
Je to pro mne také osobnější téma a už podle nadpisu jste si asi všimli , čeho se dnešní článek bude týkat.
Přesně tak jsem sociofob. Tedy alespoň se tak často projevuji. Chtěla bych se vám tu podělit s každodenními problémy sociofobů a byla bych ráda, kdyby i vy jste mi v komentářích pověděli zda se vás některý ten problém týká. Ne že bych chtěla aby jste tu o sobě prohlašovali, že jste nějací fobici, jen by bylo fajn vědět , že v tom nejsem sama a že některé věci zkrátka trápí více z nás a ne jen mne.
Ráno se probudím a jen vylezu na chodbu internátu a jdu do koupelny už přemýšlím nad tím , že na mě všichni kolem jdoucí koukají a určitě se mi smějí , že vypadám tak, jak vypadám.... Po hygieně atd. následuje cesta do společné jídelny. Nesnáším, když vcházíme a já jdu první do dveří. Všichni na mě koukají a zase jsou tu myšlenky , že na mě koukají proto aby se mi vysmáli. A vůbec nejhorší je, když musím jít do jídelny sama. Noční můra.Ty samé pocity mám i při odchodu z jídelny.
Následuje cesta do školy. Na zastávce se lidé zasmějí a já hned hledám důvod proč se smějí mě. Určitě se musím smát mě. Koukají mým směrem tak je to přeci jasné. A to ani nemluvím o té příšerné cestě autobusem. Spousta lidí namáčklých na sobě. Brrr, úplně mi z toho běhá mráz po zádech jen si na to vzpomenu.
Přijdu do školy a už je to tu zase. Lidé se smějí... komu asi? No určitě mně. Když už si myslím, že vše přežiji, přijde nějaký profesor a vyvolá mně k tabuli. Jen já na stupínku a všichni na mě koukají. Jsem nervózní, protože když řeknu něco špatně budou se mi smát, už teď se mi smějí je to jasné....
Přežiji školu a následuje cesta autobusem. Tím autobusem, plným lidí, kteří jsou na sobě nalepení jako sardinky v oleji. Občas když jdeme nakupovat, mám strach , že někde bude hodně lidí. Velké davy mě děsí. Lidé mě celkově trochu děsí. Jdu po ulici a mám pocit, že mě chce každý zabít či okrást a nebo obojí.
Někdy nastane ta situace, že si musím něco zařídit. Na to se připravuji alespoň týden, protože si musím připravit co budu říkat. Nejhorší je, když musím něco vyřizovat po telefonu. Noční můra...
| id.discoverybrasil.uol.com |
Tak to byly moje každodenní problémy. A co vy? Máte některý z těchto problémů?
XoXo Iwee<3
Bohužel tímto trpí spousta lidí, také mám radši samot a to, jak si mě spoustu lidí nevšímá a nemusím vystupovat před lidmi. Klobouk dolů že o tom takto veřejně napíšeš. :)
OdpovědětVymazatwww.dendyss.blogspot.cz
Myslím,že to není něco za co bych se měla stydět nebo něco podobného. Právě protože zjišťuji, že takovými to problémy trpí více lidí , o tom mnohem raději mluvím a dělím se o tom s ostatními často se pak dozvím, že je nás více než jsem si myslela :D
Vymazat